Poselství dětem

Jako nastávající rodiče si často říkáme, co vše chceme dětem předat. Když se dítě narodí, řešíme jak k němu správně přistupovat a jak vychovávat. Později pečlivě vybíráme kroužky, školy a jiné věci, které by mohly naše dítě vhodně rozvíjet. Už nám však nezbývá čas v tom každodenním koloběhu zastavit se a zamyslet se nad tím, jaké poselství každý den svému dítěti předáváme.

Jaké by to poselství mělo být?

Takové, které přispěje k harmonii v rodině, eliminuje konflikty a posílí vztahy. Základní poselství, které musíme každodenně svým dětem předávat je: „SLYŠÍM TĚ, VIDÍM TĚ, ROZUMÍM TI, ZÁLEŽÍ MI NA TOBĚ“. Řekne se to docela snadno, ale už hůře se to realizuje. Nestačí jen dítěti říct, že ho mám rád nebo že dělám určité věci, protože mi na něm záleží. Toto poselství je zapotřebí předávat nejen komunikací, ale svým způsobem života, postoji k dítěti, projevem pozornosti a zájmu. A řeknu vám, že fungovat takto celé dny může být náročné, ale já vím, jak to jde. 

Jak se to naučit a zvládnout to?

Díky tomu, že si dáte čas a prostor. Pak se postupně naučíte vhodné intervence a začnete realizovat hravou půlhodinku, kterou si vaše děti i vy zamilujete. Pokud budete mít trpělivost a vytrváte, tak to půjde skoro samo neboť vše, co se odehraje během hravé půlhodinky (co se naučíte o sobě a o dítěti, co si společně prožijete a zpracujete) se přenáší do běžného života a tvoří pevné základy pro každodenní fungování.

Moje noční můra má řešení

Asi každého z Vás trápila někdy doslova noční můra. V životě jsem jich zažila určitě víc, ale tato byla opravdu dlouhodobá, děsivá. Vyzkoušela jsem spoustu věcí, abych to překonala, ale nic nefungovalo.

Víte jaké to je, když vám na něčem opravdu záleží a jen kvůli jedné věci se nemůžete posunout dál? Děláte všechno možné a ne a ne to překonat. Frustrace, naštvání, bezradnost narůstá a stále žádný posun. Vybavujete si takovou situaci?

Já ano, málem jsem kvůli tomu ani nedodělala vysokou školu, ačkoli jsem měla téměř vše splněno, jen mi chyběla zkouška z té “prokleté” angličtiny.

Už od základní školy mi říkali, že na jazyky nejsem, ale nějak se je naučit musíš. Takže budeš tu sedě a učit se, abys alespoň na písemkách ze slovíček měla jedničky. Uf uf, hrozné to chvíle a nikdy nechci, aby to zažily moje děti.

Do dospělosti jsem vstoupila s přesvědčením, že angličtinu nikdy nezvládnu, že je to nejhorší věc na učení. Když na mě někdo promluvil anglicky, zamrzla jsem natož abych něco “vyplodila” já. Připadala jsem si jak totální blbec a snažila jsem se za každou cenu těmto situacích vyhnout.

Abych zvládla zkoušku z angličtiny na VŠ, začala jsem hledat a zkoušet různé alternativní způsoby učení. Základem je, abyste věděli, jak se správně cizí jazyky učit.

Při každém učení je důležité propojit všechny smysly, učit se hravou formou, tak aby daná látka se stala zajímavou.

Kromě toho, že nyní vím, jak se jazyky učit, tak si odnáším i další zkušenosti. Raději než sedět nad knihami, je lepší si pustit film v angličtině, poslechnout si anglickou hudbu a s dětmi si můžete vytvořit situace se života a hrát si s nimi a přitom používat cizí jazyk. Hlavně se vyvarujte při učení jakékoli kritice a naopak se snažte povzbuzovat.

Spinká, odešel, opustil nás – co se to stalo?

Víte co je v dnešní společnosti největší tabu? Ne, není to už sex jako dříve, ale téma smrti a umírání. A to především díky tomu, že se institucionalizovalo, tak jako zrození.  Obzvláště se pak snažíme před touto těžkou životní událostí ochránit děti.

úkolem rodiče je dítě chránit, ale v případě úmrtí blízké osoby se často jedná o izolování. Dítě velmi citlivě vnímá, co se v jeho okolí děje, takže určitě neutajíte své trápení. Život zasažený nemocí a ztrátou blízkého je stresující pro všechny. Smrt je největší ztrátou, která nás může potkat a proto i způsobuje nejsilnější emoční reakce a úkolem není tyto emoce potlačit, ale odžit si je. A děti jsou toho všeho součástí.

Jak dítě vnímá smrt 

Dítě truchlí v jakémkoliv věku, ale to jak vnímá smrt závisí na tom, v jakém vývojovém období se nachází.

Výzkumy uvádějí, že dítě začíná smrt jako takovou vnímat od 2 let, avšak u menších dětí svoji roli sehrává separační úzkost. Uvádí se, že přibližně do 5 let si dítě neuvědomuje definitivnost smrti, očekává, že se zesnulý vrátí, může mít tendenci ho hledat. Mezi pátým a devátým rokem mají děti tendenci smrt personifikovat. Po desátým roce (některé výzkumy uvádějí už po sedmém roce) si je dítě schopné uvědomovat, že smrt je nevratná a že všichni živý tvorové jednou umřou. Pokud máte představu o tom, jak dítě smrt vnímá, tak mu dokážete lépe porozumět a pomoci.

Důležité si je i uvědomit, že dítě také prochází fázemi truchlení:

1. šok, popření, odmítání
2. idealizace zemřelého člověka,
3. znevažování zemřelého, obviňování, agrese
4. smíření, znovupřiblížení k zemřelému, najití nového vztahu k sobě a ke světu

Jak dlouho tyto fáze trvají a celý proces truchlení je velmi individuální.

Jak dětem pomůžeme

1. ukazujme dětem koloběh života – v přírodě umírají kytky,  na podzim listy, nepřehlížejte ani mrtvé živočichy. Určitě někdy děti potkají mrtvého ptáka, včelu, žábu nebo nějaké jiné zvíře. Berme to jako příležitost dětem vysvětlit, co se to stalo.
2. odpovídejte dětem na jejich otázky a hlavně vždy pravdivě
3. sdílejte s dětmi své emoce spojené se ztrátou, aby si zažili, že je normální být smutný, zklamaný, naštvaný aj.
4. dopřejte dětem rituál rozloučení. Není důležité, jestli půjde na pohřeb nebo ne. Důležité je, na jakém způsobu rozloučení se spolu dohodnete nebo pro dítě připravíte. Není podstatný způsob, ale proces.
5. dopřejte dítěti na zesnulého vzpomínat – mluvit o něm, prohlížet si fotky, nechat si nějakou vět od něj na památku.
6. smrt blízkého je i pro rodiče velkou ztrátou a proto je fajn najít si podporu ve svém okolí nebo i odbornou pomoc. Je pochopitelné, že ne vždy budete mít náladu s dítětem sdílet jeho bolest, ale je zapotřebí mu nabídnout za kým může jít nebo kdy může přijít za vámi, aby na to nebylo samo.
7. Umožněte dítěti i jiné vyjádření truchlení než jen slovy. Prospěšná je hra, malován, vyprávění a vymýšlení příběhů, bubnování a jiné tvořivé aktivity.
8. Neopomíjejte úmrtí domácího mazlíčka – i ten si zaslouží rituál rozloučení a dítě má právo po něm truchlit.
9. Nikdy pocity dítěte nebagatelizujte, nesnažte se odvádět pozornost, dejte mu čas a prostor ztrátu zpracovat.
10. Pozor na metafory. Máme často tendenci smrt opisovat jako: on spinká, odešel, opustil nás, odpočívá…, ale dítě tyto pojmy chápe konkrétně nikoliv v přeneseném slova smyslu. Buďme raději při vysvětlování konkrétní a jednoznační např. člověku, který umře, netluče srdce ani nedýchá.
11. Uctívejte památku zesnulých – nebojte se dítě vzít na hřbitov. Důležité je dítě na tento rituál připravit. Mluvit s ním o tom, co se bude dít, ukázat mu např. fotku, za kým jdeme.