Už tolikrát jsem přemýšlela, jak uchopit do slov tak osobní téma, jako je vlastní handicap. Jenomže jak začít? Každodenně mě toto téma dohání a tak nastal čas otevřít velmi osobní záležitosti. Chtěla bych otevřeně promluvit o tom, co v každodenním fungování znamená, když hodně špatně vidíte. Věřím, že nám to usnadní společná setkávání a pomůže i těm, kteří mají obdobné potíže.
Poprvé jsem se o tomto tématu již zmínila před několika lety na svém webu v článku o sobě. O něco později, když se mnou dělala rozhovor tehdejší kolegyně z Brna, ptala se mě, jestli může v článku uvést, že zvládám vše dělat i přesto, že špatně vidím. Tehdy jsem to odmítla ze strachu, jak na to bude reagovat veřejnost.
A teď pár faktů
Narodila jsem se s vrozenou kataraktou (šedým zákalem), a to bohužel v době, kdy ještě neexistovaly žádné služby jako např. raná péče, neexistoval internet a lékař byl přidělený podle místa bydliště. Byla jsem operovaná až téměř ve dvou letech a máma byla na vše sama bez informací a pomoci.
Kromě katarakty bych zde mohla vyjmenovat několik dalších diagnóz, ale většině lidí by to stejně nic neříkalo. Zjednodušeně řečeno mám těžkou tupozrakost, výrazně omezené zorné pole na 5 stupňů a na tabuli s textem u očního lékaře nic nepřečtu (dle lékařské zprávy vidím na 1 metr prsty). Závěr lékařů je praktická slepota na obě oči.
Před šesti lety mi diagnostikovali i sekundární glaukom (zelený zákal). Když jsem se otřepala z prvotního šoku a snížila si nitrooční tlak kapkami, které by se měly užívat doživotně, rozhodla jsem se, že chci co nejlépe vidět. Brýle, čočky ani žádná operace můj stav nezmění. Dle klasické medicíny jde o trvalý stav.
Začala jsem hledat možnosti v celostní medicíně. Pustila jsem se do očních cvičení, mikroočních masáží, do celkové detoxikace a změny stravy, kraniosakrální terapie a využila jsem i bylin a homeopatie. Jedná se o dlouhodobou práci na sobě, která ale má své pozitivní výsledky. Glaukom je pryč, vizus je dle tabulek zhruba stejný, ale sama mohu říct, že přečtu mnohý text a vidím kolem sebe věci, které mi dříve unikaly. Možná by bylo vše jinak, kdyby už za mého dětství tyto možnosti byly dostupné, ale to bych vám pak asi nepsala tento článek. 🙂
S jakými omezeními se setkávám
Omezení, které mě nejvíce rozčiluje je, že nerozpoznávám lidi. Neidentifikuji tváře, nevidím do očí, což má i vliv na oční kontakt. Jistě znáte sami situaci, že potkáte na ulici člověka a nevíte, kam ho zařadit. Mně se to stává několikrát denně, ale ne proto, že bych měla špatnou paměť, ale proto, že špatně vidím.
Častou otázkou od lidí je, proč nebývám resp. neobsluhuji u nás na Ostrově pro rodinu. Většinou odpovím, že je spousta práce kolem, což je pravda. Zároveň toto nejsem schopna dělat – nevidím na pokladnu, terminál, popisky zboží (velikosti, cenovky aj.) a nakonec nevidím ani na peníze (mince poznám hmatem a bankovky podle barev). Ráda vám se spoustou věcí poradím a zkonzultuji, ale sama to u nás nemohu mít na starost. Zde musím podotknout, že jsem neskutečně vděčná za lidi, které mám kolem sebe, protože bez nich bych své projekty nemohla realizovat.
Další velkou součástí mého života jsou naše tři děti. Několikrát jsem už jako dospívající slyšela, že bych děti neměla vůbec mít, protože se o ně nezvládnu postarat. Naše děti (7 let, 4 roky a půl roku) jsou zdravé, šťastné a vůbec neřeší, že máma špatně vidí. Obtížnější jsou pro mě situace na hřišti, ale ono stačí dětem důvěřovat, že ví, co mají dělat. Být nablízku tomu mladšímu a starší se ozve, kdyby cokoli, respektive oni se ozvou všichni, když mě potřebují. Problematičtější jsou míčové hry, ale třeba fotbal s dětmi zvládnu. Chodíme i bruslit, lyžovat, jezdíme na dvoukole.
Teď nás čeká první třída ve Waldorfské škole a rodiče mají spoustu věcí pro děti tvořit (šít, malovat, psát aj.). Výtvarné aktivity, šití, pletení a jiné drobné rukodělné práce se svým zrakem nezvládám. Naštěstí jsme rodiče dva, takže můj úžasný muž se bude plně angažovat.
Omezení by se našlo hodně, ale to nejdůležitější je stále hledat cesty, jak s nimi pracovat, jak je kompenzovat nebo pokud není jiné řešení, tak alespoň o nich mluvit, aby to bylo pro druhé lidi čitelné.
Co mi bylo dáno
Mohla bych být naštvaná, že mi život upřel mnohé možnosti, co bych mohla dělat, kdybych dobře viděla. Nebo mohu být neskutečně vděčná, že vidím alespoň něco, že jsem zcela zdravá a byla jsem obdarovaná dalšími kvalitami. Zvolila jsem si tu druhou možnost, a nejspíš právě díky tomuto jsem se rozhodla vystudovat psychologii a sociální práci, dělala jsem vždy v pomáhajících profesích a nakonec se dopracovala až sem. Mimo jiné jsem téměř dva roky pracovala jako konzultantka pro brněnskou pobočku Tyfloservisu a přednášela sociální rehabilitaci zrakově postižených pro zdravotní sestry. Tam jsem pochopila, že to jak žiji, má velký smysl. S trochou nadsázky mohu říct, že zde mohly jít odborné znalosti stranou a lidem nejvíce pomáhalo sdílení osobní zkušenosti.
Ano, vše má svůj smysl a význam, jen je někdy těžké ho najít a pochopit. Děkuji vesmíru či životu za to, že mohu vidět všechny krásy světa a tvořit si život, na který je radost pohledět.
Takže když vás někde přehlédnu, nepoznám, neopětuji pohled do očí, neberte si to osobně, jsou to moje limity. Co dodat? Toto téma pro mě není tabu. Pokud se chcete na něco více zeptat nebo mě upozornit na něco, co jsem asi neviděla, bez obav to udělejte. Těším se s vámi na viděnou. 🙂
