Když jsme v roce 2016 začínali, měla jsem jako základní vizi přinést do Olomouce hodnotné a užitečné produkty pro celou rodinu, které podporují naše zdraví a jsou v souladu s přírodou. Už tehdy mi také bylo jasné, že chci lidem nabídnout smysluplnou práci na částečné úvazky, aby každý měl dostatek času i na své záliby, rodinu a byl spokojený. Od začátku jsme vytvářeli prostředí z přírodních materiálů, recyklovali a tvořili svépomocí. 

Už z prvního odstavce je asi zřejmé na čem všem nám záleží. Vypíchla bych k tomu ještě 3 zásadní hodnoty – svoboda, smysluplnost a spolupráce. Jádro naší filozofie leží v podpoře zdravého rodinného života.

Považuji za důležité, aby člověk pochopil smysl projektu, zadaného úkolu, vlastně čehokoli na čem se má podílet, a tím byla u něj zachována přirozená motivace, tvořivost, proud pozitivní energie a práce tak nebyla zaměřena na výkon, ale na radost. Stejně tak našemu okolí chceme přinášet radost a nikoli radovánky (věci, které nemají téměř žádnou hodnotu a řeší jen krátkodobé uspokojení, jsou náhražkou za opravdovou radost). 

My lidé jsme sociální bytosti. Rádi se setkáváme, sdílíme a tvoříme. S tím souvisí i spolupráce a v ní spatřuji velký potenciál. Vážím si spolupráce našeho týmu, spolupráce s dodavateli, spolupráce s dalšími organizacemi a lidmi, kteří za nimi stojí a pochopitelně i spolupráce s našimi zákazníky / klienty. Bez spolupráce, a s ní související dobré komunikace, to nemůže fungovat. Naše myšlení a fungování je nastaveno na spolupráci, nikoli na konkurenci. 

Jednou ze zásad našeho fungování je lokálnost. Konkrétně podpora lokálního trhu a tvoření místní komunity. Máme pár výrobců a dodavatelů přímo z Hané (např. Caltha, Orio 21), zbytek sortimentu převážně z ČR, pár produktů ze SR a něco málo z EU a zde naše hranice pro výběr zdravého a ekologického sortimentu končí. Záleží nám na tom, aby vše bylo vyráběno v co nejlepších pracovních podmínkách, necestovalo k nám moc daleko a podporovali jsme co nejvíce místních rodin.  

Možná jste si u nás na FB všimli, že již od počátku máme jako kategorii vybráno, že jsme komunita (ne obchod nebo konkrétní sortiment). V této době víc než jindy si uvědomuji, jakou obrovskou hodnotu má vytváření komunity. Spojování lidí, kteří ctí stejné či podobné hodnoty dává velkou sílu a podporu a otevírá potenciál lokálního přístupu. Díky komunitě vznikají další možnosti, jak žít více v souladu s naší podstatou a s naší Zemí. Jsou to příležitosti vzájemného inspirování, tvoření, učení, podpory, směnného obchodu a dalších aktivit. 

Když jsme tvořili název Ostrov pro rodinu, tak jsme do něj chtěli vložit maximum, aby vypovídal o našem záměru a hodnotách. Pro nás je zásadní fungovat jako rodina, být spolu a ukazovat dětem hodnoty, o kterých zde píši. Ostrov je místem pro rodinný život. Vytvořili jsme zde zázemí pro rodiny (hrací koutek, přebalovací pult, kojící koutek a další služby), tvoříme osvětovou činnost, prostor pro setkávání, vytváříme pracovní podmínky na podporu rodinného života (zkrácené a flexibilní pracovní úvazky) a podporujeme další prorodinné aktivity / organizace. 

Ostrov pro rodinu tvoří hlavně lidé a já jsem vděčná, že existuje stále více lidí, které oslovuje naše filozofie a hodnoty. Velké poděkování patří mému muži, protože i v podnikání je zapotřebí udržovat rovnoměrně mužský a ženský princip, ctít obě polarity a učit se spolupracovat. A v neposlední řadě je pro mě fascinující, jací lidé se stali součástí našeho týmu. Chtěla bych jim složit poklonu za to jací jsou, za to co jsme dokázali společně vytvořit a za to, že Ostrov pro rodinu je jejich součástí (druhým domovem, druhou rodinou). Dlouholetým příznivcům jistě neuniklo, že náš tým se obměňuje, což považuji za přirozený proces (vzhledem k tomu, že velkou část týmu tvoří studenti a maminky na RD). Hřeje mě u srdce, že se z pracovních vztahů stávají přátelské, které mají nevyčíslitelnou hodnotu.  

Pokud jste dočetli až sem, tak si možná kladete otázku: „Kde v tom pomyslném žebříčku hodnot jsou peníze?“. Když žijeme a realizujeme hodnoty výše uvedené, vytváříme bohatství pro všechny. Peníze takto vnímám jako pozitivní energii. Žijeme v hojnosti a prosperitě, ač ji každý můžeme chápat odlišně. Díky vám, kteří ctíte stejné či podobné hodnoty jako my, k nám peníze proudí a Ostrov pro rodinu je udržitelný. Pravděpodobně jste si všimli, že u nás nenajdete žádné sezónní výprodeje a pokud občas dáme něco do slevy, tak jen kvůli končící exspiraci nebo ukončení prodeje daného produktu. Nikdy zboží neprodáváme pod cenou nebo naopak s přirážkou. Držíme se doporučených cen od výrobců či dodavatelů. Ctíme férový obchod, vážíme si práce, která za výrobou věcí stojí a uvědomujeme si hodnotu přírodních materiálů.Jaká je filozofie naší budoucnosti? Ukazovat lidem výše uvedené hodnoty v praxi. Zpomalit! Jednou z naších hodnot je ekologie a zdraví a zde je nezbytné umět plynout, být v souladu sami se sebou i s přírodou. Chceme jít dobrým příkladem a ukazovat společnosti, jak se lze odklonit od konzumního způsobu života, orientovat se na kvalitu nikoli kvantitu. Odklonit se od standardu, že vše musí být rychle a nejlépe hned. Zkrátka naučit se o sebe pečovat, být trpělivý, umět čekat popřípadě včas plánovat, plynout v souladu se sebou a naši matkou Zemí. Nezbývá než si přát, ať se nám to vše daří a stále přibývají lidé, které tyto hodnoty oslovují a snaží se podle nich žít. 

Už tolikrát jsem přemýšlela, jak uchopit do slov tak osobní téma, jako je vlastní handicap. Jenomže jak začít? Každodenně mě toto téma dohání a tak nastal čas otevřít velmi osobní záležitosti. Chtěla bych otevřeně promluvit o tom, co v každodenním fungování znamená, když hodně špatně vidíte. Věřím, že nám to usnadní společná setkávání a pomůže i těm, kteří mají obdobné potíže.

Poprvé jsem se o tomto tématu již zmínila před několika lety na svém webu v článku o sobě. O něco později, když se mnou dělala rozhovor tehdejší kolegyně z Brna, ptala se mě, jestli může v článku uvést, že zvládám vše dělat i přesto, že špatně vidím. Tehdy jsem to odmítla ze strachu, jak na to bude reagovat veřejnost.

A teď pár faktů

Narodila jsem se s vrozenou kataraktou (šedým zákalem), a to bohužel v době, kdy ještě neexistovaly žádné služby jako např. raná péče, neexistoval internet a lékař byl přidělený podle místa bydliště. Byla jsem operovaná až téměř ve dvou letech a máma byla na vše sama bez informací a pomoci.

Kromě katarakty bych zde mohla vyjmenovat několik dalších diagnóz, ale většině lidí by to stejně nic neříkalo. Zjednodušeně řečeno mám těžkou tupozrakost, výrazně omezené zorné pole na 5 stupňů a na tabuli s textem u očního lékaře nic nepřečtu (dle lékařské zprávy vidím na 1 metr prsty). Závěr lékařů je praktická slepota na obě oči.

Před šesti lety mi diagnostikovali i sekundární glaukom (zelený zákal). Když jsem se otřepala z prvotního šoku a snížila si nitrooční tlak kapkami, které by se měly užívat doživotně, rozhodla jsem se, že chci co nejlépe vidět. Brýle, čočky ani žádná operace můj stav nezmění. Dle klasické medicíny jde o trvalý stav.

Začala jsem hledat možnosti v celostní medicíně. Pustila jsem se do očních cvičení, mikroočních masáží, do celkové detoxikace a změny stravy, kraniosakrální terapie a využila jsem i bylin a homeopatie. Jedná se o dlouhodobou práci na sobě, která ale má své pozitivní výsledky. Glaukom je pryč, vizus je dle tabulek zhruba stejný, ale sama mohu říct, že přečtu mnohý text a vidím kolem sebe věci, které mi dříve unikaly. Možná by bylo vše jinak, kdyby už za mého dětství tyto možnosti byly dostupné, ale to bych vám pak asi nepsala tento článek. 🙂

S jakými omezeními se setkávám

Omezení, které mě nejvíce rozčiluje je, že nerozpoznávám lidi. Neidentifikuji tváře, nevidím do očí, což má i vliv na oční kontakt. Jistě znáte sami situaci, že potkáte na ulici člověka a nevíte, kam ho zařadit. Mně se to stává několikrát denně, ale ne proto, že bych měla špatnou paměť, ale proto, že špatně vidím.

Častou otázkou od lidí je, proč nebývám resp. neobsluhuji u nás na Ostrově pro rodinu. Většinou odpovím, že je spousta práce kolem, což je pravda. Zároveň toto nejsem schopna dělat – nevidím na pokladnu, terminál, popisky zboží (velikosti, cenovky aj.) a nakonec nevidím ani na peníze (mince poznám hmatem a bankovky podle barev). Ráda vám se spoustou věcí poradím a zkonzultuji, ale sama to u nás nemohu mít na starost. Zde musím podotknout, že jsem neskutečně vděčná za lidi, které mám kolem sebe, protože bez nich bych své projekty nemohla realizovat.

Další velkou součástí mého života jsou naše tři děti. Několikrát jsem už jako dospívající slyšela, že bych děti neměla vůbec mít, protože se o ně nezvládnu postarat. Naše děti (7 let, 4 roky a půl roku) jsou zdravé, šťastné a vůbec neřeší, že máma špatně vidí. Obtížnější jsou pro mě situace na hřišti, ale ono stačí dětem důvěřovat, že ví, co mají dělat. Být nablízku tomu mladšímu a starší se ozve, kdyby cokoli, respektive oni se ozvou všichni, když mě potřebují. Problematičtější jsou míčové hry, ale třeba fotbal s dětmi zvládnu. Chodíme i bruslit, lyžovat, jezdíme na dvoukole.

Teď nás čeká první třída ve Waldorfské škole a rodiče mají spoustu věcí pro děti tvořit (šít, malovat, psát aj.). Výtvarné aktivity, šití, pletení a jiné drobné rukodělné práce se svým zrakem nezvládám. Naštěstí jsme rodiče dva, takže můj úžasný muž se bude plně angažovat.

Omezení by se našlo hodně, ale to nejdůležitější je stále hledat cesty, jak s nimi pracovat, jak je kompenzovat nebo pokud není jiné řešení, tak alespoň o nich mluvit, aby to bylo pro druhé lidi čitelné.

Co mi bylo dáno

Mohla bych být naštvaná, že mi život upřel mnohé možnosti, co bych mohla dělat, kdybych dobře viděla. Nebo mohu být neskutečně vděčná, že vidím alespoň něco, že jsem zcela zdravá a byla jsem obdarovaná dalšími kvalitami. Zvolila jsem si tu druhou možnost, a nejspíš právě díky tomuto jsem se rozhodla vystudovat psychologii a sociální práci, dělala jsem vždy v pomáhajících profesích a nakonec se dopracovala až sem. Mimo jiné jsem téměř dva roky pracovala jako konzultantka pro brněnskou pobočku Tyfloservisu a přednášela sociální rehabilitaci zrakově postižených pro zdravotní sestry. Tam jsem pochopila, že to jak žiji, má velký smysl. S trochou nadsázky mohu říct, že zde mohly jít odborné znalosti stranou a lidem nejvíce pomáhalo sdílení osobní zkušenosti.

Ano, vše má svůj smysl a význam, jen je někdy těžké ho najít a pochopit. Děkuji vesmíru či životu za to, že mohu vidět všechny krásy světa a tvořit si život, na který je radost pohledět.

Takže když vás někde přehlédnu, nepoznám, neopětuji pohled do očí, neberte si to osobně, jsou to moje limity. Co dodat? Toto téma pro mě není tabu. Pokud se chcete na něco více zeptat nebo mě upozornit na něco, co jsem asi neviděla, bez obav to udělejte. Těším se s vámi na viděnou. 🙂

Síla otcovství

Slabí muži mají milenky, silní muži mají rodiny. Angažovaných tatínků stále přibývá a mě to vždy zahřeje u srdce, když vidím, jak se muži starají o své děti a ženy s láskou. Čím dál více tatínků se zapojí do bondingu, rádi nosí děťátko v šátku či nosítku, zůstává na rodičovské dovolené, vezmou děti na hřiště a věnují jim svůj čas. Celkově mužská péče o dítě se stává přirozenou součástí fungování rodiny, za což mužům patří velké poděkování.

Připadá mi, že jsme generace, která přestává rozlišovat tzv. mužské a ženské práce a jsme více otevřeni společným rozhovorům o naších rolích. řekla bych, že naše role se stávají flexibilní. Mnohdy to může být náročné a je zahttp://www.sarkagajdosova.cz/domains/sarkagajdosova.cz/wp-admin/media-upload.php?post_id=193&type=image&TB_iframe=1potřebí se naučit pracovat s mužsko-ženskými polaritami, vyvažovat mužské a ženské energie. Vnímám tuto práci na sobě jako smysluplnou a obohacující. Pokud si připustíme, že nejsme dokonalý a zapomeneme na perfekcionizmus, uleví se nám. Ať se na to podíváme z pozice matky nebo otce, tak neexistuje žádný způhttp://www.sarkagajdosova.cz/domains/sarkagajdosova.cz/wp-admin/media-upload.php?post_id=193&type=image&TB_iframe=1sob jak být dokonalý rodič, ale existuje milion způsobů, jak být dobrý rodič. Není důležité, kolik s dětmi strávíme času, ale jak tento společný čas strávíme, není podstatné, zda dítě vozíme v kočárku nebo nosíme v šátku, ale jestli jsme v tom oba spokojeni. Zkrátka mateřství či otcovství nabízí neskutečné možnosti a staví nás před mnohá rozhodování.

Rodičovství můžeme pojmout jako cestu osobního růstu a je úžasné, když se na ni muž se ženou vydají společně. Existují situace, kdy se mohou naše kroky vzdalovat. Není podstatné jít vždy vedle sebe, ale jít společně, setkávat se a podporovat se. Ukazujeme dětem vzor a to, že vzájemná akceptace, podpora a ocenění jsou součástí našeho každodenního života.

Uvědomuji si, jak pro mnohé tatínky je jejich pozice náročná, obzvláště pokud nemají nebo neměli vzor u svého otce a chybí v rodině podpora a ocenění jejich angažovanosti. Využijte nejen Den otců, abyste mužům poděkovali za to jací jsou.

DĚKUJEME TÁTOVÉ 

Žít nebo snít aneb jak to vidí muž 

Mužsko-ženské rozdíly jsou fascinující. Společně dokáží utvořit překrásný smyslný celek. Někdy nám naopak působí komplikace, ale díky jejich překonávání můžeme společně růst. Snad ani nemusím říkat, že na to abychom mohli jít společnou cestou spokojeně, žít spolu a nejen přežívat vedle sebe, k tomu potřebujeme vzájemný respekt a podporu. Nejednou se i nám stalo, že jsme z této společné cesty sešli a znovu se zas k sobě přibližovali a hledali stejný směr, abychom mohli jít ruku v ruce.

Už jdeme společnou cestou ruku v ruce

Daří se nám skloubit rodinný život a práci. Otázka podnikání u nás byla velkým tématem a vypadalo to, že naše rozdílné postoje nikdy nesladíme. Začali jsme mluvit o tom, že projekty, které vytváří ženy jsou láskyplné, intuitivní, ale potřebují i tu mužskou energii – nejčastěji v podobě technické a ekonomické podpory. Tak jsme zjistili, že se navzájem potřebujeme nejen jako manželé, rodiče, milenci, ale i jako podnikatelé.

Rozhodla jsem se pro vás vyzpovídat svého manžela Pavla, se kterým společně připravujeme otevření Brány k dětem v Olomouci. O mně už toho mnohé víte. Nyní je čas se podívat, kdo ještě za tímto projektem stojí, bez koho by to nešlo.

Otázky pro mého muže

O čem jsi v životě snil? 

Můj největší sen byl postavit si nádherný dům svých snů a mít úžasnou rodinu, se kterou v tomto domě budu žít. Na jaře jsem si tento sen splnil. Dokonce se mi podařilo, že jsem svoji ženu s druhorozeným synem rovnou z porodnice vezl do nového domu. Přesto všechno jsem se necítil ve své kůži. Vždyť bych měl být šťastný, ale nešlo to. Teprve později jsem si uvědomil, co to pro mě znamená, když vlastně nejsem doma se svou rodinou, ale nevěděl jsem jak to změnit. Je velice těžké žít, pokud si splníte všechny své sny…

Teď je z Tebe táta na mateřské. Co jsi dělal před tím? 

Doslova od nevidím do nevidím jsem byl na stavbách. Navrhoval jsem a realizovat interiéry. Na prvním místě byla práce, abych uživil rodinu. Ale na co jsou mé rodině peníze pokud s nimi vůbec nejsem. Vybudoval jsem si firmu, kde vydělám milion korun, ale jenom pokud jí obětuji milion hodin svého času.

Co se stalo, že jsi se rozhodl zůstat doma? 

Uvědomil jsem si své priority. Nechci promarnit dětství svých synů. Do práce jsem odcházel, když jste ještě spali a vracel jsem se, když jste byli opět už v posteli. A to nebylo správné. První tři roky života je období, kdy můžeme společně trávit hodně času, pak se  ovšem může stát, že již mě budou potřebovat jenom jako “taxikáře” pro cestu do školy, ze školy, na kroužky, …

Ve společnosti převládá přesvědčení, že péči o děti nejlépe zajistí žena. Jak to zvládáš Ty? 

Bez problémů 🙂 Už při narození prvního syna Matýska jsem se zapojoval do péče o něj, alespoň v čase, kdy jsem byl doma 🙁 Ale teď s druhým synem Kubíkem je to úplně jiné. Děláme spolu téměř vše. Jediné v čem ženu nejsem schopný zastoupit je kojení. Těším se z každé chvíle co společně strávíme.

S Matýskem jsi trávil málo času a nyní s Kubíkem jsi od začátku jeho života. Možná máš s každým synem jiný vztah? 

Kluci jsou každý jiný. Dřív bych řekl, že práce mně neumožňovala se starat o Matýska, ale nyní přiznávám, že to bylo moje rozhodnutí. Měl jsem tendenci utíkat do práce. Situace s Matýskem byla poněkud komplikovaná. Narodil se předčasně a měl dosti zdravotních komplikací. Nevěděl jsem co s tím, tak jsem raději šel do práce vydělávat peníze.

S Kubíkem jsem vztah navázal hned po porodu – užili jsme si bonding. Teď rád Kubíka nosím v nosítku. Matýsek nebyl kontaktní miminko, ale teď by si to rád vynahrazoval. Občas ho vezmu do šátku. Ráno vím, že najdu oba u nás v posteli a tak začíná náš den.

Vzpomínáš si na svoji reakci, když jsem Ti poprvé řekla, že bych chtěla otevřít Brána k dětem a Olomouci? 

Moc jsem to nebral vážně. říkal jsem si, že zas chceš dělat charitu. Však dělej, co uznáš za vhodné. Chci hlavně, abys byla spokojená.

Když jsem viděl, jak jsi nadšená, začal jsem zjišťovat, o co jde a jak bych Ti v tom mohl pomoc. Nadšení postupně přešlo i na mě. Hlavně, když jsme začali jezdit do Brna do Brány k dětem, tak jsem tomu propadl a uvědomil si, že je to fakt úžasný projekt.

Do nedávna jsem vnímal podnikání jako byznys a teď v tom vidím smysl a tu přidanou hodnotu.

Podařilo se mi Tě přemluvit, aby jsi se účastnil natáčení webináře o kontaktních tatíncích. Jaké to bylo? 

Uf, ani jsem netušil do čeho jdu 🙂 Vlastně jsem ani nevěděl, co vše zahrnuje pojem kontaktní rodičovství. Důležité pro mě bylo podpořit tatínky, aby se nebáli pečovat o své děti, trávili s nimi více času a dokonce se nestyděli za to, že např. přebalují dítě, nosí ho, krmí a dělají další věci, které naše spolčenost vnímá jako “ženskou práci”.

Dá se říct, že s Kubíkem jsem kontaktní tatínek, ale s Matýskem tomu tak nebylo. Matýsek ani nevyžadoval kontakt, na což měli pravděpodobně velký vliv jeho dlouhodobé hospitalizace. Z mé strany ta potřeba asi taky nebyla nebo byla potlačena tvrzeními, která jsem často slýchal jako: nenos ho bude rozmazlené, dítě má spát ve své posteli aj. Naštěstí náš vztah podpořilo, že jsme začali společně chodit na plavání a později nás i žena nechala samotné doma nebo poslala na výlet.

S Kubíkem to začalo hned po porodu s bondingem, nošením, do postele k nám může jak potřebuje.  Nakonec je mazel i s Matýska, takže si to teď vynahrazujeme.

Není pro mě podstatné, jestli jsem nebo nejsem kontaktní rodič. Podstatné je, že své děti dobře znám, užíváme si společné chvíle, máme spolu hodně zážitků a až vyrostou, tak si mohu říct, že mi neuteklo jejich dětství pod rukama.

Doposud jsi pracoval v převážně mužském kolektivu. Nyní jsi především mezi ženami. Jak tuto změnu vnímáš? Jak se v tom cítíš?  

Moji spolupracovníci byli vždy muži, ale mezi zákazníky převažovaly ženy. V tomto zásadní změnu nepociťuji. Cítím se v tom dobře a těším se. Myslím, že jsem schopen poradit a prodat veškerý sortiment, který budeme mít na prodejně. Jediné s čím spíše pošlu zákaznice za kolegyněmi, jsou věci ohledně ženské eko hygieny. Nejde jen o předání informací, ale i zkušeností a ty opravdu v této oblasti nemohu mít 🙂

Jaké je a dále bude Tvé místo v Bráně k dětem? 

Na začátku je toho opravdu hodně, co je zapotřebí zařídit. Teď se realizuji s navrhováním a vyráběním zařízení prodejny. Z počátku budu vypomáhat na prodejně. Nicméně se chci především zaměřit na technické a ekonomické věci. Zabezpečím vše kolem účetnictví, objednávek zboží. Samozřejmě se musím zvládnout postarat o naše děti.

Pár slov na závěr

Žasnu nad tím, kam jsem se za 15 let společné cesty životem posunuli, jaké zkušenosti jsme nasbírali, osobnostně dozráli a neskutečně mě těší, že máme chuť objevovat a učit se nové věci, žít aktivně a naplno. Cítím neskutečnou vděčnost za to vše. Mému muži chci poděkovat za veškerou podporu, pomoc a lásku, se kterou vytváří náš vztah, rodinné zázemí a nyní i náš společný projekt. Děkuji.

Pomocníci ve výchově, kteří nás nic nestojí

Mluvím tu o  věcech, které bereme jako samozřejmost a přitom je málo vědomě používáme. Obě tyto kvality potřebujeme k životu. Napadá vás co to je? Bez jedné bychom vůbec nežili a bez druhé bychom především citově strádali.

V čem nám pomáhají:

• navázat kontakt se sebou i s dítětem
• zklidnit sebe i dítě
• podporují při ventilaci emocí
• pomáhají nám zvládat náročné situace
• podporují náš vztah

Možná už tušíte o jaké dvě kvality jde – čtěte víc zde…

 

 

Žít nebo snít

Rozhodla jsem se žít své sny. Když se pro něco rozhodnu, mám jasný záměr, vím kam směřovat. K tomu je ještě zapotřebí udělat spoustu dílčích kroků, věnovat tomu svoji energii, čas, lásku, a jiné ingredience, aby se sen stal skutečností.

Znáte ten pocit, když se pro něco nadchnete? Říkáte si to je úžasný, to chci, vzrušením buší srdce, přichází příliv energie a většinou se objeví i pochybnosti, spousta racionálních úvah a vyhodnocování. Tentokrát však mé srdce i rozum byli v souladu a já jsem si byla jistá, že to je trefa do černého.

Vždy jsem věděla, že chci dělat smysluplnou práci s lidmi, nejlépe s rodiči a dětmi. Práci, která mě bude naplňovat, přinášet radost a užitek druhým a zároveň mě umožní skloubit můj rodinný a osobní život.

Svoji vizi jsem vloni na podzim sdělila manželovi a hlavně jsem napsala email Lucii Harnošové a po její kladné odpovědi jsme si dohodly schůzku. Po příjemném setkání následovala další až jsme se rozhodly, že do toho půjdeme spolu – otevřeme Bránu k dětem v Olomouci.

Žila jsem dlouho v Brně a chodila jsem ráda do Brány k dětem. Připadal mi tento obchůdek výjimečný nejen svým sortimentem, ale i atmosférou, lidmi. Vždy jsem odcházela spokojená. Po přestěhování do mého rodného Olomouce jsem nenašla žádný podobný obchůdek. Toužila jsem ho tu mít a tak to asi přišlo…

Troufám si říct, že tento projekt je jako plánované těhotenství – “hurá, klaplo to, jsme v tom”. Přichází nové zážitky, poznání, těšení se, jaké to bude, strach, zda to vše zvládneme, radost z hotové práce a únava z příprav. Krásnou paralelu vidím u mého muže, který začíná být víc a víc nadšený, angažovaný, plánuje a organizuje – přesně jako u očekávání narození naších dětí. Všechno to k tomu patří a já jsem neskutečně vděčná, že právě tento projekt se stává mým dalším dítětem.

Věřím, že olomoucká Brána k dětem přinese i vám spoustu radosti a užitku, stane se oblíbeným obchůdkem, kam rádi zavítáte, kde najdete praktické a hezké věci. Místem, kde můžete v klidu nakojit, přebalit a pohrát si v dětském koutku. V neposlední řadě vás čekají inspirativní a hodnotné kurzy a mnoho dalších věcí…

Dávat a brát

Když se zamyslím nad tím, co těm našim dětem dáváme, jako první mě napadají hmotné věci: hračky, jídlo, oblečení, zařízení pokojíčku dále pak vzdělání, kroužky, investujeme do výletů, dovolených, sportovních aktivit a mnoha dalšího. Děti jsou až zahlceni tím vším. Často to spatřuji u zaneprázdněných rodičů, kteří tak kompenzují svůj nedostatek času tráveného s dětmi.

Už mnohokrát jsem od rodičů slyšela: “ty moje dětska mají snad všechno, už nevím, co by ještě víc chtěly”. Děti umí vznášet hodně požadavků a když se jich zeptáte, co by chtěly, vždy něco vymyslí, co se dá koupit. A přitom by jim stačilo tak málo – mít mámu a tátu, kteří je nadevše milují a svoji lásku projevují blízkostí, pozorností, milými slovy, něžností, úsměvem a až v poslední řadě dárky.

Zajisté potřebujeme i ty hmotné věci, ale zkusme o nich trochu přemýšlet. Při obdarovávání dítěte si zkuste zodpovědět tyto otázky:

• S jakým motivem mu to dávám? (chci něco po dítěti, chci posílit náš vztah…)
• jaké jeho potřeby tato věc uspokojí?
• Co z toho mám já? (klid, radost, lásku dítěte…)

Především bychom dětem měli dát kořeny – podněcující zázemí, dobrý vzor, lásku, tak aby jim postupně rostla křídla a oni mohly vyletět do světa. A mohly si říct: “rodiče mi dali to nejlepší, co mohli”. Nikdy nebuďte smutní kvůli tomu, co vám rodiče nemohli dát. Možná to bylo vše, co mohli.

Všechny ty hmotné věci se jednou opotřebují, zničí a budou zapomenuty, ale to na co si vzpomeneme vždy jsou společné zážihttp://www.sarkagajdosova.cz/domains/sarkagajdosova.cz/wp-admin/media-upload.php?post_id=153&type=image&TB_iframe=1tky. Přhttp://www.sarkagajdosova.cz/domains/sarkagajdosova.cz/wp-admin/media-upload.php?post_id=153&type=image&TB_iframe=1íjemné společné zážitky posilují vztahy. Možná vyprávíte svým dětem, vnoučatům nebo naopak slýcháváte od rodičů a prarodičů vzpomínky o tom, jak si společně hráli, pekli vánoční cukroví, zpívali a tančili, klouzali se na ledu a koulovali se, lezli po stromech, vyprávěli si pohádky a příběhy…. a k většině těchto zážitků, které zahřejí u srdce a vyvolávají úsměv na tváři, nepotřebovali drahé vybavení nebo jet někam daleko.

Pochopitelně dětem chceme dávat to nejlepší a vyhýbat se nákupu určitých věcí nelze. Důležité je dát těmto věcem hodnotu, vytvořit kolem nich příběhy a zážitky. Pokud chce dítě nějakou věc, tak:

• pečlivě společně vybíráme
• nekupujeme hned na požádání, ale necháme si čas
• zjistíme společně o dané věci více informací a možností, kde ji výhodně koupit.
• zvážíme, zda ji můžeme vyrobit sami
• můžeme nechat dítě si na věc našetřit z kapesného nebo za nějakou speciální práci si vydělat peníze.

Učíme tím děti, že vše má nějakou hodnotu, stojí to nějaké úsilí. Dáváme dětem dobrou školu o tom, jak hospodařit, pečlivě vybírat a ukazujeme jim, že díky vlastnímu přičinění nemusí utratit tolik peněz (vyrobíme si sami, najdeme levnější alternativu…). A nakonec se děti naučí, že nemusí jen od rodičů brát, ale také jim něco dávat (svoji pomocnou ruku, malé překvapení) a že ty nejkrásnější věci v obchodě koupit nelze…

Jak dětem věnovat pozornost, po které touží

V dnešním uspěchaném světě, kde máme plno povinností, tlačí nás čas a někdy máme pocit, že nám život utíká před očima, je důležité se zastavit. Žít tady a teď, neboť ani se nenadáme a z našeho miminka je puberťák. Sami víte, že právě na dětech je nejvíce poznat, jak ten čas letí.

Důležité není, kolik času s dítětem strávíme, ani jakou činnost s ním vykonáváme, ale zda mu věnujeme plnou naši pozornost, neboť tu děti potřebují a vyžadují nejvíc.

Co to znamená dítěti věnovat plnou pozornost?

• vidět, co dělá 
• slyšet, co říká 
• cítit, co prožívá 

Znamená to zkrátka být s ním, sdílet jeho prožitky a plně se mu věnovat. Každé dítě vyžaduje pozornost rodičů a dalších dospělých. Pokud se děti vaší pozornosti nasytí, budou ji vyžadovat méně. Pokud se jim vaší pozornosti bude dostávat, tak získají pocit, že vám na nich záleží, že jste s nimi rádi. Vhodné je tuto pozornost dávat dítěti pravidelně.

Při jakých činnostech mohu dítěti věnovat svoji plnou pozornost?

• při hře 
• při hravé půlhodince
• při procházce a na výletě 
• při tvořivých aktivitách (kreslení, vyrábění či jiné kutilství, společné vaření či jiná společná domácí práce) 
• při společných sportovních aktivitách 
• při posezení a povídacích chvilkách 

Při jakých aktivitách nelze dítěti věnovat plnou pozornost:při dívání se na televizi

• při návštěvě kina či divadla
• při čtení
• při řízení auta
• při vašich pracovních aktivitách
• vždy, když mluvíte s nějakou třetí osobou
• vždy, když svoji pozornost musíte rozdělit mezi více lidí či aktivit

Nejpřirozenějším způsobem, jak se dítě může plně projevit je hra. Hra je pro dítě přirozeným komunikačním prostředkem a skrze hru může odventilovat své emoce (odžít si různé nezpracované zážitky). Při hře můžete dítě pozorovat, na jeho vyžádání se do hry aktivně zapojit.

Doporučuji vyhradit si chvíle, kdy budete dítěti věnovat plnou pozornost. Nejlepší způsob je určit si konkrétní den a čas. Můžete si zvolit jakoukoliv činnost, kterou doporučuji výše, nejlépe však hravou půlhodinku – její efektivnost je prokázána mnohými výzkumy a i já s ní mám dobré zkušenosti.

Co můžete teď udělat?

• stanovte si termín, kdy svému dítěti budete věnovat plnou pozornost
• určete si, jak tento čas strávíte
• získejte informace o hravé půlhodince a naučte se ji vytvářet

Nezapomeňte, že čas utíká, děti vyrůstají a vy můžete využít společné chvíle právě teď!

Poselství dětem

Jako nastávající rodiče si často říkáme, co vše chceme dětem předat. Když se dítě narodí, řešíme jak k němu správně přistupovat a jak vychovávat. Později pečlivě vybíráme kroužky, školy a jiné věci, které by mohly naše dítě vhodně rozvíjet. Už nám však nezbývá čas v tom každodenním koloběhu zastavit se a zamyslet se nad tím, jaké poselství každý den svému dítěti předáváme.

Jaké by to poselství mělo být?

Takové, které přispěje k harmonii v rodině, eliminuje konflikty a posílí vztahy. Základní poselství, které musíme každodenně svým dětem předávat je: „SLYŠÍM TĚ, VIDÍM TĚ, ROZUMÍM TI, ZÁLEŽÍ MI NA TOBĚ“. Řekne se to docela snadno, ale už hůře se to realizuje. Nestačí jen dítěti říct, že ho mám rád nebo že dělám určité věci, protože mi na něm záleží. Toto poselství je zapotřebí předávat nejen komunikací, ale svým způsobem života, postoji k dítěti, projevem pozornosti a zájmu. A řeknu vám, že fungovat takto celé dny může být náročné, ale já vím, jak to jde. 

Jak se to naučit a zvládnout to?

Díky tomu, že si dáte čas a prostor. Pak se postupně naučíte vhodné intervence a začnete realizovat hravou půlhodinku, kterou si vaše děti i vy zamilujete. Pokud budete mít trpělivost a vytrváte, tak to půjde skoro samo neboť vše, co se odehraje během hravé půlhodinky (co se naučíte o sobě a o dítěti, co si společně prožijete a zpracujete) se přenáší do běžného života a tvoří pevné základy pro každodenní fungování.

 

Moje noční můra má řešení

Asi každého z Vás trápila někdy doslova noční můra. V životě jsem jich zažila určitě víc, ale tato byla opravdu dlouhodobá, děsivá. Vyzkoušela jsem spoustu věcí, abych to překonala, ale nic nefungovalo.

Víte jaké to je, když vám na něčem opravdu záleží a jen kvůli jedné věci se nemůžete posunout dál? Děláte všechno možné a ne a ne to překonat. Frustrace, naštvání, bezradnost narůstá a stále žádný posun. Vybavujete si takovou situaci?

Já ano, málem jsem kvůli tomu ani nedodělala vysokou školu, ačkoli jsem měla téměř vše splněno, jen mi chyběla zkouška z té “prokleté” angličtiny.

Už od základní školy mi říkali, že na jazyky nejsem, ale nějak se je naučit musíš. Takže budeš tu sedě a učit se, abys alespoň na písemkách ze slovíček měla jedničky. Uf uf, hrozné to chvíle a nikdy nechci, aby to zažily moje děti.

Do dospělosti jsem vstoupila s přesvědčením, že angličtinu nikdy nezvládnu, že je to nejhorší věc na učení. Když na mě někdo promluvil anglicky, zamrzla jsem natož abych něco “vyplodila” já. Připadala jsem si jak totální blbec a snažila jsem se za každou cenu těmto situacích vyhnout.

Abych zvládla zkoušku z angličtiny na VŠ, začala jsem hledat a zkoušet různé alternativní způsoby učení. Základem je, abyste věděli, jak se správně cizí jazyky učit.

Při každém učení je důležité propojit všechny smysly, učit se hravou formou, tak aby daná látka se stala zajímavou.

Kromě toho, že nyní vím, jak se jazyky učit, tak si odnáším i další zkušenosti. Raději než sedět nad knihami, je lepší si pustit film v angličtině, poslechnout si anglickou hudbu a s dětmi si můžete vytvořit situace se života a hrát si s nimi a přitom používat cizí jazyk. Hlavně se vyvarujte při učení jakékoli kritice a naopak se snažte povzbuzovat.