Spinká, odešel, opustil nás – co se to stalo?

Víte co je v dnešní společnosti největší tabu? Ne, není to už sex jako dříve, ale téma smrti a umírání. A to především díky tomu, že se institucionalizovalo, tak jako zrození.  Obzvláště se pak snažíme před touto těžkou životní událostí ochránit děti.

úkolem rodiče je dítě chránit, ale v případě úmrtí blízké osoby se často jedná o izolování. Dítě velmi citlivě vnímá, co se v jeho okolí děje, takže určitě neutajíte své trápení. Život zasažený nemocí a ztrátou blízkého je stresující pro všechny. Smrt je největší ztrátou, která nás může potkat a proto i způsobuje nejsilnější emoční reakce a úkolem není tyto emoce potlačit, ale odžit si je. A děti jsou toho všeho součástí.

Jak dítě vnímá smrt 

Dítě truchlí v jakémkoliv věku, ale to jak vnímá smrt závisí na tom, v jakém vývojovém období se nachází.

Výzkumy uvádějí, že dítě začíná smrt jako takovou vnímat od 2 let, avšak u menších dětí svoji roli sehrává separační úzkost. Uvádí se, že přibližně do 5 let si dítě neuvědomuje definitivnost smrti, očekává, že se zesnulý vrátí, může mít tendenci ho hledat. Mezi pátým a devátým rokem mají děti tendenci smrt personifikovat. Po desátým roce (některé výzkumy uvádějí už po sedmém roce) si je dítě schopné uvědomovat, že smrt je nevratná a že všichni živý tvorové jednou umřou. Pokud máte představu o tom, jak dítě smrt vnímá, tak mu dokážete lépe porozumět a pomoci.

Důležité si je i uvědomit, že dítě také prochází fázemi truchlení:

1. šok, popření, odmítání
2. idealizace zemřelého člověka,
3. znevažování zemřelého, obviňování, agrese
4. smíření, znovupřiblížení k zemřelému, najití nového vztahu k sobě a ke světu

Jak dlouho tyto fáze trvají a celý proces truchlení je velmi individuální.

Jak dětem pomůžeme

1. ukazujme dětem koloběh života – v přírodě umírají kytky,  na podzim listy, nepřehlížejte ani mrtvé živočichy. Určitě někdy děti potkají mrtvého ptáka, včelu, žábu nebo nějaké jiné zvíře. Berme to jako příležitost dětem vysvětlit, co se to stalo.
2. odpovídejte dětem na jejich otázky a hlavně vždy pravdivě
3. sdílejte s dětmi své emoce spojené se ztrátou, aby si zažili, že je normální být smutný, zklamaný, naštvaný aj.
4. dopřejte dětem rituál rozloučení. Není důležité, jestli půjde na pohřeb nebo ne. Důležité je, na jakém způsobu rozloučení se spolu dohodnete nebo pro dítě připravíte. Není podstatný způsob, ale proces.
5. dopřejte dítěti na zesnulého vzpomínat – mluvit o něm, prohlížet si fotky, nechat si nějakou vět od něj na památku.
6. smrt blízkého je i pro rodiče velkou ztrátou a proto je fajn najít si podporu ve svém okolí nebo i odbornou pomoc. Je pochopitelné, že ne vždy budete mít náladu s dítětem sdílet jeho bolest, ale je zapotřebí mu nabídnout za kým může jít nebo kdy může přijít za vámi, aby na to nebylo samo.
7. Umožněte dítěti i jiné vyjádření truchlení než jen slovy. Prospěšná je hra, malován, vyprávění a vymýšlení příběhů, bubnování a jiné tvořivé aktivity.
8. Neopomíjejte úmrtí domácího mazlíčka – i ten si zaslouží rituál rozloučení a dítě má právo po něm truchlit.
9. Nikdy pocity dítěte nebagatelizujte, nesnažte se odvádět pozornost, dejte mu čas a prostor ztrátu zpracovat.
10. Pozor na metafory. Máme často tendenci smrt opisovat jako: on spinká, odešel, opustil nás, odpočívá…, ale dítě tyto pojmy chápe konkrétně nikoliv v přeneseném slova smyslu. Buďme raději při vysvětlování konkrétní a jednoznační např. člověku, který umře, netluče srdce ani nedýchá.
11. Uctívejte památku zesnulých – nebojte se dítě vzít na hřbitov. Důležité je dítě na tento rituál připravit. Mluvit s ním o tom, co se bude dít, ukázat mu např. fotku, za kým jdeme.

Rodičem podruhé

Všechno je jinak a přitom jsou některé věci podobné. Na začátku jsem měla strach, jak to dopadne, nevyhnula jsem se srovnávání, tak jako většina maminek. O čem to mluvím? – O mém druhém synovi Jakubovi.
Možná si někteří pamatujete na článek, který jsem napsala o Matýskovi. S Matýskem jsme měli dosti zdravotních komplikací. Spousta lidí mi říkalo, že by po tom všem už další přírůstek mít nechtěli, dokonce mi to někteří vymlouvali, ale láska a odhodlání byli silnější než veškeré obavy. Ačkoli musím přiznat, že určité obavy a sresy se promítly do těhotenství. Měla jsem nařízený klidový režim kvůli vysokému tlaku a zhruba měsíc před porodem mi diagnostikovali intrauterirní růstovou restrikce. Jednoduše řečeno placenta nefungovala jak by měla a tak jsme museli naplánovat porod Kubíka.

Na své narozeniny jsem nastoupila do nemocnice a na druhý den jsem měla podstoupit císařský řez. Bylo to ve 37 týdnu těhotenství. Kubíka jsem se snažila připravit na příchod na svět a o všem jsem mu vyprávěla a možná i proto se začal drát na světlo světa ještě dřív než byla operace. Respektive Kubík to měl přesně načasované v termínu, kdy jsem měla jít původně na sál, ale kvůli tomu, že se nestíhali předešlé operace, tak jsme 3 hodiny čekali.

Dočkali jsme se 

Kubík se narodil zdravý a s porodní váhou 2330g. Večer mi Kubíčka donesli zamnou na JIP a poprvé jsem si ho pomazlila a přiložila k prsu. Toto poprvé jsem u Matýska (staršího syna) zažila až po měsíci. V té chvíli se veškeré mé obavy rozplynuly.

Za dva dny jsme se s Kubíkem i rozkojili a kromě blízkého kontaktu nám v tom pomohly homeopatika (Ricinus).

Kubíček je prospívající a pohodové miminko a jsem neskutečně šťastná, že ho máme. Takže pokud doopravdy toužíte po miminku, zapomeňte na veškerá co by kdyby a zkuste se raději zaměřit na to pěkné, pozitivní.

Při hledání odpovědi na otázku mít či nemít dítě a kdy, zapojte hlavně srdce. Moje srdce mi říká, že chci ještě holčičku a rozhodně se už nenechám vyvést ze své pohody díky pochybnostem druhých lidí.

Už vím, že lze všechno zvládnout. Být máma znamená poznat sílu, kterou jste ani netušila, že ji máte, ale také poznat strach, který jste ani netušila, že existuje. Zkrátka všechny ty emoce k tomu patří a bez nich bychom nebyli dobré mámy.

Hodnocení má svoji hodnotu

Jedna maminka se mě na kurzu ptala: “co si myslíte o tom, když své dítě chválím, říkám, že je šikovný. Já totiž vím, že by se to takto nemělo dělat”. V tu chvíli mně proběhlo hlavou – ach ta literatura, co přináší stanoviska, která rodičům svazují ruce.

Říct dítěti občas šikulko není nic proti ničemu. Současné výchovné přístupy nás vybízejí k tomu, abychom děti nehodnotili. Pokud budeme dítě stále provázet slovy jako např. šikovný, dobrý, úžasný ale i těmi negativními např. škaredý, hrozný atd., pak se dítě může stát závislé na našem úsudku a nedokáže se podívat na svoji práci, činy a sebe samo svýma očima a říct si jaký to je a na základě toho sám zkorigovat své jednání.

Na druhou stranu děti potřebují vědět a nějak se naučit, co je správné a co nikoli. Potřebují získat zpětnou vazbu, aby se zorientovali. Nakonec v životě se s hodnocením budou setkávat stále už od školy a potom v práci.

Jak dávat dětem zpětnou vazbu?

Prvně se zkusme vyhnout tomu, abychom říkali jaké dítě je. Raději popišme jaké je jeho chování, protože chování a jednání může změnit, ale svoji osobnost nikoliv.

Zapojme do tohoto procesu samotné dítě. Zeptejme se ho, co si ono myslí, jaké to je pro něj, jak vidí svoji práci, své chování.

Pokud to jde, nahraďme přídavná jména slovesy. Můžeme použít slova jako – umíš to, víš to, daří se ti to, snažíš se aj. Slovesa vyjadřují co se děje na rozdíl od přídavných jmen, která jsou spíše hodnotící a vypovídají o tom jaký to je.

Buďme konkrétní. Popisujme co vidíme a slyšíme.

Pokud dáváme negativní zpětnou vazbu, vyjadřujme jaké to je pro nás např. vadí mi to, obtěžuje mě to, otravuje mě to, jsem naštvaná, protože děláš to a ono…

Ze života 🙂

Můj syn (3 roky) teď rád říká: “umím” a někdy ještě dodá: “chodím do školky”, aby dodal důležitost svému sdělení a ukázal, že fakt je borec. V tu chvíli si uvědomuji, jak je důležité volit správná slova a přisuzovat věcem a činům adekvátní hodnotu.

Pokud jsem z jeho činů nebo chování nadšená tak se nebráním použít pochvalu. Takovým nejvyšším slovním oceněním je u nás slovíčko úžasný. Pokud bych toto slovo používala stále a u každé maličkosti ztratilo by na významu.

Přemýšlejte nad tím co dětem říkáte, zkuste být ve svých vyjádření barvití a ne strozí, ale zároveň neztrácejte kontakt se sebou, svými emocemi ani s dítětem, jen proto že budete extrémně krotit svoji chválu a hodnocení a vše v hlavě tisíckrát probírat než něco vyslovíte. Dítě potřebuje k socializaci zpětnou vazbu.

Rozhodování a zodpovědnost

„Moderní“ či „novodobá“ výchova se zaměřuje na to, abychom vychovali zodpovědné děti pomocí toho, že jim dáme možnost svobodně se rozhodovat. Obeznamujeme je s důsledky jejich rozhodnutí, ale zapomínáme vyhodnotit, zda je opravdu v jejich kompetenci o dané věci rozhodnout.

Rozhodování podporuje v dětech jejich sebevědomí, zodpovědnost, přináší jim životní zkušenosti a podporuje jejich samostatnost. Vždy si však musíme uvědomit, zda dítě má na dané rozhodnutí kapacitu (vzhledem ke svému věku, intelektu, zkušenostem, temperamentu) a zda se my jako rodiče nezříkáme pouze naší zodpovědnosti.

Existují situace, ve kterých nemá dítě právo rozhodovat (koneckonců v některých ani dospělý ne), což je všude tam, kde se musí podvolit legislativě, pravidlům, normám společnosti a řádům v nejrůznějších institucích. Čímž se učí sebekázni a zároveň získává určitou jistotu v jakých mezích se může pohybovat. Patří sem i rozhodnutí, při kterém hrozí ohrožení jeho života, zdraví nebo dalších lidí.  A snad nejvíce diskutovaný bod mezi rodiče, kdy mají rodiče zasáhnout, je v případě, že dítě svým rozhodnutím může ohrozit svoji budoucnost. Pokud vím nebo jsem přesvědčena, že následky daného rozhodnutí budou pro dítě dlouhodobé a neúnosné případně nezměnitelné, tak musím jako rodič zasáhnout a převzít zodpovědnost. Můžete svému dítěti např. říct: „Dokud Ti nebude na tom (vzdělání, zdraví…) záležet nebo nebudu vědět, že rozumíš těmto hodnotám, tak o těchto záležitostech budu rozhodovat já“.

Na druhou stranu zde zůstává prostor, kde si dítě může vybrat, rozhodnout se, co bude dělat, jak se bude chovat. Už batole mohu nechat vybírat ze dvou variant např. oblečení, jídlo, hračky a postupně tyto varianty rozšiřovat. Školák si např. rozhodne, na které kroužky chce chodit a mohu mu dát na výběr s čím bude doma pomáhat. Další spousta věcí je na našich rodinných dohodách.

Nedávejme však dětem svobodu rozhodování ze strachu, abychom je nějak nepoškodili, „nelámali“ nebo si je dokonce znepřátelili. Ujasněme si raději, které věci a chování jsou pro nás přijatelné, které nikoli a na základě toho nastavme, kde přenecháme zodpovědnost dětem.    

Bezbariérovost Filiální terapie

Právě pro svoji dostupnost, zvládnutelnost, účinnost, časovou a finanční nenáročnost mě tato forma práce s dětmi nadchla. Pro mě je navíc zásadní, že tato terapeutická práce je ověřena dlouholetou praxí, zkušenostmi a výzkumy, za kterými stojí Prof. Landreth, který už v roce 1973 založil v Severním Texase Centrum proterapii hrou, které je v současnosti největším vzdělávacím a výzkumným centrem pro terapii hrou na světě.

Pro koho je Filiální terapie vhodná 

Všeobecně Terapie hrou potažmo i Filiální terapie je určena všem dětem, aby jim pomohla překonat každodenní starosti a problémy. Doporučována je hlavně dětem ve věku od 2 do 10 let. Výzkumy Prof. Landretha dokazují, že tato terapie má pozitivní vliv jak na závažné problémy (syndrom CAN, emoční problémy, poruchy učení, traumata…) zároveň umožňuje práci s nemocnými dětmi a zdravotně postiženými. Velký vliv má na sebevědomí dětí, posilování rodinných vztahů a v neposlední řadě se dítě učí zodpovědnosti, rozhodnosti. Z toho je zřejmé, že je tato práce opravdu určena všem, jedinou výjimkou jsou lidé s vážnou psychiatrickou diagnózou a rodiče s mentálním postižením.

Podotýkám, že není zapotřebí hledat nějaký problém, kvůli kterému byste měli začít s Filiální terapií. Dítě prostřednictvím hravých půlhodinek zpracovává své každodenní zážitky, pocity a přání, dostává je pod svoji kontrolu a díky tomu je může i měnit.    

Co je k Filiální terapii zapotřebí 

• místnost, kde budete s dítětem sami a budete mít klid (jakýkoli prostor v domě, který si pro tento účel vyhradíte)
• set hraček: vesměs běžné hračky, které doma najdete a vytvoříte z nich dle doporučení herní set.
• Jednou týdně půl hodiny času jen pro vás a vaše dítě.
• Absolvovat Trénink rodičovských dovedností, kde se naučíte, jak s dítětem praktikovat hravé půlhodinky.

Omezení

Troufám si říct, že největším omezením jsou vlastní obavy rodičů, netrpělivost a nechuť či nízká motivace rodičů věnovat svým dětem pravidelně svoji plnou pozornost. Častá otázka od rodičů zní: „zvládnu to?“. Pokud se rozhodnete svým dětem věnovat pomocí hravých půlhodinek, budete mít ochotu se učit, naslouchat svým dětem a přidáte k tomu určitou dávku trpělivosti, tak určitě to zvládnete a výsledky se dostaví.

Rodičovství jako dřina nebo jako pohoda aneb jak to je u nás

Rodičovství je pro mě…, ale to až o kousek dál. Možná by stačilo říct, že jsem šťastná, že jsem máma. Máma, která dělá chyby, ale stále jsem máma, která miluje. A ať už se stalo cokoli, když přestaneme věci hodnotit a jen si začneme více uvědomovat, jak se cítíme, opadne to velké břímě ideálního rodiče a začneme být ve vztahu k dětem více autentičtí a otevření.

Rodičovství je náročné, ale přináší i spoustu krásných chvil. Jak to cítíte vy jako rodiče?Přijde mi, že se často bavíme o tom jak se naše děti chovají, jaké dělají pokroky a čím nás zlobí, ale už méně sdílíme naše pocity. Rozhodla jsem se s vámi podělit právě o své pocity a příběh mého mateřství s vírou, že pro vás může být povzbuzením, inspirací a dodáním odvahy otevřít se a sdílet.

Jak prožívám své rodičovství?

Zjednodušeně řečeno jako jízdu na horské dráze. Jsou dny a chvíle plné radosti, štěstí, naplnění, které si společně se synem užívám a jiné, kdy jsem naštvaná, smutná, rozmrzelá, podrážděná, někdy se cítím vyčerpaná a bezmocná a jindy plná síly, energie a odhodlání. Ano, je toho hodně, co se děje, ale důležité je, že vím, proč tomu tak je.

Prošli jsme si nelehkou cestu. Velmi jsem se na miminko těšila, vše pečlivě plánovala a nakonec bezproblémové těhotenství bylo ve 34 týdnu ukončeno předčasným porodem císařským řezem. Po probuzení bez syna to byl šok, pocit prázdnoty a zmatku. Navíc na pátý den dostal infekci, popraskaly mu střeva a byl akutně převezen do jiné nemocnice na operaci. Namísto radování se z miminka to byly týdny trápení, kdy jsem byla bez něj doma a mohli jsme za ním jen na návštěvy na JIP. Bezmoc, strach a zoufalství občas vystřídalo zaradování se z malých zlepšení jeho stavu a naděje, že vše dobře dopadne. Naštěstí syn je velký bojovník a po 6 týdnech nás pustili domů, ale se stomií (vývod ze střev). Provázela mě další nejistota a obavy, co bude dál. Nicméně byla jsem šťastná, že to přežil a jsme spolu doma. Uvědomovala jsem si, že byla mezi námi narušena citová vazba a navíc nás provázely problémy s kojením a věděla jsem, že nemáme ještě vyhráno.

Ve čtyřech měsících syn podstoupil další operaci – zanoření stomie, dalších 14 dnů hospitalizace a nepohody, ke které přispěl velmi nepříjemný personál. Stále jsem byla v napětí, ve stresu a hledala, co vše mohu pro syna udělat – jak podpořit náš vztah a zdravý psychomotorický vývoj. Nastudovala jsem si správné polohování a nošení, baby masáže, vyhledala laktační poradkyni a homeopata, zakoupila péřovou peřinku, věnovala jsem se vhodné stimulaci, začali jsem chodit na různé kroužky. Samozřejmě jsem se snažila i najít věci, které by mě dostaly do pohody a pracovala na tom, abych tyto události zpracovala.

Zpětně si říkám, že ani jsem neměla moc času se zastavit a uvědomit si, čím vším jsme si prošli. Postupně s odstupem času na mě začaly doléhat pocity viny, smutku, zmaru, zklamání. Stále nepřicházela ta vysněná pohoda. Ještě syn podstoupil dvě operace s varlátky a jednu hospitalizaci s laryngitidou. Ze dvou let života strávil 10 týdnů v nemocnici a prodělala čtyři operace. A pro mě to mělo také důsledky na zdraví – následně mi diagnostikovali glaukom.

Dnes ačkoli stále řešíme nějaké zdravotní problémy např. žlučníkové kameny (prý důsledkem umělé stravy v inkubátoru) a docházíme na gastroenterologii, jsem pyšná jak na sebe tak na syna – zvládli jsem to!. Navíc se nám i pomocí hry a velmi dobré zkušenosti s obvodní lékařkou podařil odstranit strach z doktorů. Náš Matýsek je velký bojovník a vybojoval to nejcennější – svůj život. Nyní má Matýsek 2 roky a 3 měsíce a nemá žádné vývojové opoždění, je velmi šikovný a hlavně živý kluk až hyperaktivní, což někteří lidé, kteří neznají souvislosti, vyhodnocují jako zlobení. Začínáme dělat Filiální terapii (hravé půlhodinky), takže věřím, že zase nás to posune dál a moc se na tyto chvíle těším.

Dřina s odměnou

Pro mě rodičovství bylo a je dřina, ale za ten dětský úsměv, jiskry v očích, objetí a jiné radosti to stojí. Věřím, že teď už bude převažovat jen pohodička. I přesto všechno jsem šťastná, že jsem máma. A vím, že dělám spoustu věcí dobře a také spoustu chyb a nadále budu, ale jsem a stále budu máma, která miluje.    

Výzva na závěr

Sdílejte to jak se cítíte jako rodiče a ne jen fakta o tom, co jste dělali, kde jste byli a jak děti prospívají. Můžete začít hned tím, že řeknete jak se cítíte někomu z vašeho okolí.

Můj příběh už znáte, tak jaký je ten váš? Podělte se o to, co s dětmi prožíváte a podpořte, inspirujte a povzbuďte tak ostatní rodiče. Sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená bolest je poloviční bolest. Těším se na vaše příběhy, které posílejte na email: sarka@laskaverodicovstvi.cz a s vaším souhlasem uveřejním na blogu. Každý máte svůj jedinečný příběh a tady máte příležitost jej se stejně smýšlejícími a souznícími rodiči, přáteli sdílet.